Celotáborová hra

6. kapitola

Druhý den ráno si nechal kapitán Moreno předvolat Moka do své kajuty.

„Posaď se a řekni mi vše o době, kdy jsi sloužil u Černého korzára a všechno co víš o jeho pokladu!“ řekl Moreno ledově klidným a vyrovnaným hlasem, „Nemusíš spěchat, do dalšího přístavu doplujeme až za několik dní. Ale začni mluvit a nic nevynechej, jinak se ty i tvoji přátelé projdete po prkně.“

Moko neměl na vybranou a začal tedy vyprávět o své službě u Černého korzára: „Vše to začalo téměř před patnácti lety, kdy jsem se stal členem jeho posádky. Španělská galéra plná vojáku připlula k našemu ostrovu a zabila téměř všechny ve vesnici. Já byl zrovna s bratrem na lovu v lese, a když jsme se vrátili, našli jsme vesnici celou vydrancovanou. Veškeré naše zásoby byly pryč, stejně tak i ta trocha zlata, kterou jsme ve vesnici měli, a všichni byli mrtví. Zůstali jsme jen já a můj bratr. Druhý den připlula další loď. S bratrem jsme se raději opět schovali v lese a čekali jsme, co se bude dít. Když posádka té druhé lodi dorazila k naší vesnici, spatřil jsem mezi nimi i několik domorodců z vedlejších ostrovů. Nechtěli naše zásoby ani zlato, naopak začali pohřbívat naše mrtvé a proklínali ty, kteří to způsobili. V tu chvíli jsme vyšli ze svého úkrytu a večer, když jsme pohřbili všechny mrtvé, jsme s bratrem vstoupili do služeb Černého korzára a odpluli jsme z našeho ostrova společně s jeho lodí.

Dalších deset let jsme se plavili na Blesku, nejrychlejší lodi, která tehdy proplouvala Karibikem, a sloužili jsme Černému korzárovi, který nám slíbil pomstu za všechny, které jsme během drancování Španělů ztratili. V posádce nás bylo asi dvacet původních obyvatel karibských ostrovů a zbytek tvořili Italové, kteří byli s naším kapitánem už od samého počátku, když vypluli z rodné Itálie. Touhou po pomstě jsme neprahli jen my, ale také sám náš kapitán. Španělský vévoda van Gould totiž před lety způsobil smrt jeho otce, takže i kapitán toužil po své pomstě a my všichni jsme byli pevně oddáni jeho věci.

Když se náš kapitán doslechl, že vévoda van Gould má namířeno do přístavu Maracaibo, okamžitě se spojil se svými bratry, kteří si říkali Zelený a Rudý korzár. Měli jsme se s nimi sejít o týden později na pevnině nedaleko Maracaiba. Naše loď se ale vlivem nepříznivých větrů o den zpozdila a bratři našeho kapitána byli dosti nedočkavé povahy. Vydali se proto pomstít smrt jejich otce sami bez nejstaršího bratra. Když jsme konečně dopluli na místo našeho srazu, čekali tam na nás jen jejich první důstojníci Karmó a van Stiller. Černý korzár se okamžitě vydal na cestu do Maracaiba. Narazil ale na španělské vojáky, kteří právě masakrovali jednu z domorodých indiánských vesnic, a rozhodl se jim pomoci. Bohužel dorazil příliš pozdě, většina indiánů již byla mrtvá nebo právě umírala rukou španělských vojáků. Společně s Krmém a van Stillerem se jim náš kapitán postavil, ale povedlo se jim zachránit již jen jednu jedinou indiánku jménem Jara. Jara přišla kvůli španělům o oba své bratry a z vděčnosti za záchranu svého života se rozhodla pomoci Černému korzárovi v jeho pomstě.

Oba kapitánovi bratři mezi tím dorazili do Maracaiba, kde vyzvali vévodu van Gulda k souboji na život a na smrt. Zelený korzár bojoval statečně, ale díky podlé zradě, kdy ho nepozorovaně jeden z Van Gouldových mužů bodl do zad, jej v souboji van Gould usmrtil. Rudý korzár obvinil van Goulda z další podlé vraždy a vrhnul se na něho, jenže van Gould tasil svou pistoli a Rudého korzára zabil, než se k němu vůbec stihl přiblížit. Když se to náš kapitán dozvěděl, byla to pro něho další rána do srdce a jeho touha po pomstě ještě více vzrostla. Bohužel vévoda van Gould mezitím odplul z Maracaiba a Černému korzárovi nezbylo než se vrátit na svou loď a vyrazit zpět na moře.“

 

5. kapitola

Potkat se na Tiché střele se Setem a Lucasem bylo pro Moka velkým překvapením. Když je uviděl, vůbec nevěděl, jak reagovat. Měl štěstí, že nijak reagovat nemusel, jeho přátelé si jej totiž mezi padesátkou dalších pirátů nevšimli. Moko přemýšlel, jestli se ke kapitánovi Morenovi přidali ze stejného důvodu jako on. Chtěl vědět, co se s nimi posledních šest let dělo a jaká náhoda je opět svedla dohromady na palubě této lodi, která se vydala po stopách jejich bývalého kapitána.

Druhého dne se už ale Moko setkání se svými přáteli nevyhnul. Set i Lucas se tvářili stejně překvapeně jako Moko, když je předchozího dne večer spatřil mezi novými členy posádky. Moko byl velice rád, že oba staré přátele opět potkal a bylo vidět, že i oni jsou z nenadálého setkání potěšeni. Moko měl dnes opět hlídku ve strážním koši, takže se s přáteli pouze v krátkosti objali a slíbili si, že se večer po práci sejdou v podpalubí a pořádně si popovídají o tom, co se jim v posledních letech přihodilo.

Toho večera bylo moře klidné a vítr dál poháněl loď správným směrem. Kapitán Moreno se tak rozhodl, že je vhodný čas, aby se členové jeho nové posádky lépe poznali. Proto nechal otevřít dva soudky s pivem a také soudek s rumem. Když se tedy večer sešel Moko s Lucasem a Setem, nepůsobilo jejich setkání nijak zvláštně či podezřele. Kolem nich bylo několik dalších skupinek tvořených členy původní i nové posádky, které popíjeli alkohol a vesele se bavili. Moko ani jeho přátelé nechtěli vyslovit nahlas, odkud se znají. Kdyby někdo zjistil, že byli součástí posádky Černého korzára, mohlo by to vést ke spoustě nepříjemných otázek, na které Moko nechtěl odpovídat.

Během následující hodiny se Moko dozvěděl, že po bitvě u Maracaiba se Černý korzár ztratil. Z pokladu, který v Maracaibu získali, koupil kapitán Morgan novou loď a většina z původní posádky se k němu přidala. Set a Lucas pod ním sloužili téměř půl roku. Jednoho večera, když kotvili v přístavu Ruttanna, je ale Morgan zradil a zatímco většina posádky popíjela v místním hostinci, Morgan se zbytkem posádky a celým pokladem odplul z přístavu. Od té doby už o něm víc neslyšeli. Set a Lucas poté společně sloužili postupně dalším čtyřem kapitánům. Když ale včera odpoledne vstoupil Moreno do krčmy v Puerto Roneto a oni zaslechli jméno Černého korzára, neváhali ani chvilku a přidali se k Morenovi. Stejně jako Moko by rádi zjistili, co se s jejich bývalým kapitánem stalo, ale na rozdíl od Moka také touží po jeho pokladu. Od té chvíle, co je Morgan zradil, by rádi dostali zpět, co jim po právu patří.

Informace, které se Moko dozvěděl, jej příliš nepotěšily. Pokud s pokladem z Maracaiba odplul Morgan, tak je dost možné, že Černý korzár žádný velký poklad nemá. Na druhou stranu nikdo neví, co Černý korzár dělal dalších šest let a je také možné, že Morgan nějakým způsobem zjistil, kde se Černý korzár ukrývá a opět se s ním spojil. Moko si byl ale jistý, že pokud existuje nějaká naděje, že se ještě shledá se svým starým kapitánem, bude se jí držet zuby nehty.

Jak večer plynul dál, Moko, jeho staronoví přátelé i zbytek posádky si užívali kapitánovi velkorysosti a velkými doušky si dopřávali piva a rumu. Moko s Lucasem a Setem se dali do veselého hovoru s několika dalšími piráty včetně Pabla a Rinalda a díky působení piva a rumu byli více a více opilí. Někteří piráti už dokonce usnuli na palubě, jiní alespoň dokázali odejít spát do podpalubí. Rinaldo a Lucas se právě bavili o lodích, na kterých Lucas a Set dříve sloužili, když si Lucas přestal dávat pozor na jazyk a zmínil se i o Blesku, lodi Černého korzára. V tu chvíli jako by Pablo i Moko absolutně vystřízlivěli. Moko věděl, že Lucasova prostořekost by mohla způsobit velký problém. To se mu také potvrdilo, když Lucas dodal, že se z té lodi znají i s Mokem. V tu chvíli se Pablo otočil na Moka a jeho pohled jasně říkal, že Moko bude mít kapitánovi hodně co vysvětlovat.

 

4. kapitola

Dalšího rána Moko vstal jako jeden z prvních. Byla ještě tma, ale na palubě Tiché střely se za svitu luceren pohybovalo sedm námořníků, ale zatím nikdo z těch, kteří se nechali včerejšího večera naverbovat společně s Mokem. Moko si od lodního kuchaře vzal snídani, dva krajíce chleba se sádlem a pohár vody, a připojil se k ostatním, kteří už začali připravovat loď k vyplutí. Kontrolovali zásoby potravin a vody, zašívali poslední drobné díry v plachtách, upevňovali uvolněná děla a dělové koule, aby jim během plavby necestovaly po celé palubě, brousili šavle a nože a samozřejmě také kontrolovali všechna lana. Během další půlhodiny se vzbudili i ostatní členové posádky, a když se za obzorem objevilo slunce, dal kapitán Moreno příkaz k vyplutí.

Plavili se tři dny a tři noci, než konečně dopluli do dalšího většího přístavu. Moreno se cestou nechtěl nikde zdržovat a v malých přístavech pro ně stejně nemělo smysl kotvit. Posádku by tam nenaverbovali a zásob měli dostatek ještě minimálně na měsíc. Navíc potřebovali dohnat zbytek Morenovi původní posádky. Podle toho, co ještě před vyplutím zjistili v přístavu, se asi dvacítka námořníků nalodila na Vražednou Betsi. Byla to údajně středně velká a docela rychlá plachetnice, ale pro Tichou střelu to neměl být žádný velký soupeř. Pokud jim bude přát vítr, nemělo by to trvat déle než ještě další dva dny, než Vražednou Betsi dostihnou.

Mokovi se na nové lodi líbilo. Ještě nikdy nebyl členem posádky takhle velké lodi. Ani Blesk Černého korzára nebyl tak velký, jako tahle loď. Navíc kapitán Moreno byl spravedlivý muž. Hodný a laskavý k těm, kteří se k práci na lodi dokázali postavit čelem a tvrdý a přísný k těm, kteří se chtěli pouze svézt a získat část pokladu. Moko byl vždycky pracovitý člověk, takže se na palubě Tiché střely měl opravdu dobře. Plnil Pablovi úkoly bez jakýchkoliv řečí a všiml si, že za odměnu dostává větší příděly jídla a pití, než někteří jiní, méně pracovití, členové posádky. Třetího dne dostal dokonce i hlídku ve strážním koši, což byla mezi piráty čest. Hlídku ve strážním koši obvykle drželi pouze ti, kteří si zasloužili kapitánovu důvěru, a celá posádka se na ně mohla spolehnout. Pokud si totiž člověk ve strážním koši dostatečně včas nevšiml blížící se nepřátelské lodi, mohlo to mít pro posádku neblahé následky. Moko byl vděčný, že si zasloužil Pablovu a kapitánovu důvěru a dělal vše pro to, aby o ni nepřišel.

Když třetího dne odpoledně zakotvili v přístavu Puerto Roneto, vybral si kapitán Moreno tři námořníky, kteří jej měli doprovodit do městečka. Pabla, svého prvního důstojníka, Rinalda, který sloužil na Tiché střele s kapitánem Morenem od samého začátku a k jeho velkému překvapení i Moka. Moreno s Rinaldem zamířili do místní putyky, aby se pokusili doplnit posádku o další členy a Pablo s Mokem se vydali na trh doplnit zásoby. Jejich druhým úkolem, který byl možná ještě důležitější, bylo zkusit získat informace o Vražedné Betsi. Pokud tudy plula a pokud kotvila v přístavu, chtěl to Moreno vědět.

Nikdo na celém tržišti ale o lodi jménem Vražedná Betsi neslyšel a rozhodně v posledních dvou dnech v přístavu nekotvila. Pabla to ani nepřekvapilo. Během rozhovoru s Mokem mu prozradil, že na jejich místě by se snažil co nejrychleji doplout až do Caicara, které bylo vzdálené ještě dalších deset dní plavby, a zásoby doplnit až tam. Kdyby Tichá střela nepotřebovala ještě doplnit posádku, kapitán Moreno by tady nejspíš taky nezastavil. Moko byl rád, že se jim alespoň podařilo za velice rozumnou cenu nakoupit nějaké ovoce, rýži, maso, koření a hlavně několik soudků piva a jeden větší soudek místního vysoce kvalitního rumu. Kapitán chtěl, aby se jeho posádka co nejvíce spřátelila a aby se na lodi všichni cítili pohodlně. A jak jinak toho dosáhnout, než pomocí piva a rumu.

Když se Moko s Pablem vrátili na loď, kapitán Moreno s Rinaldem byli už také zpátky a s nimi dalších patnáct nových námořníků. Moko se rozhlédl po nových tvářích a nevěřil vlastním očím. Zahlédl totiž mezi nimi i dvě povědomé tváře, které neviděl od té doby, co byl Blesk zničen nedaleko Maracaiba. Na palubu Tiché střely právě vstoupili další dva členové původní posádky Černého Korzára.

3. kapitola

Moko dopil pivo až do dna, vstal a přidal se k neznámému kapitánovi jako čtrnáctý. Po Mokovi se ještě váhavě přidalo pět dalších, a tak jich nakonec z hospody směrem k lodi odešlo včetně neznámého kapitána rovných dvacet.

Cestou k přístavu se kapitán trochu rozpovídal. Moko a jeho noví společníci se konečně dozvěděli jeho jméno, kapitán Fernando Jacinto Moreno. Moko to jméno nikdy dříve neslyšel, ale na některých z jeho doprovodu bylo znát, že se s kapitánovým jménem nesetkávají poprvé a že v nich budí určitý respekt. To vyvolalo v Mokovi potřebu o svém novém kapitánovi zjistit nějaké informace. Ale ne teď., později na palubě kapitánovi lodi bude dostatek času. Nejdřív musí Moko trochu poznat své nové přátele a zjistit komu z nich se dá důvěřovat.

Kapitán Moreno se rozpovídal i o lodním deníku, který je údajně dovede k samotnému Černému korzárovi. Objevil jej jeden z členů jeho posádky jménem Kosta společně s truhlicí zlata při průzkumu na malém ostrově, který navštívili během poslední plavby.

„Kdyby ta malá zpropadená krysa Kosta uměl číst, nejspíš bych ten deník nikdy nedostal do ruky. Měli jste vidět pohled v jeho prasečích očích, když se dozvěděl, co mi to vlastně přinesl. Teď už je s většinou mojí posádky nejspíš někde na moři a snaží se podle nákresů, které v deníku viděl, hledat poklad.“ dál vyprávěl kapitán, zatímco došli až na kraj přístavu, kde právě kotvilo šest lodí včetně té, s kterou měl dalšího rána Moko odplout.

„ Nemají ale šanci se tam dostat dřív než my,“ pokračoval Moreno a zastavil před tou největší z šestice lodí, „s touhle kráskou je během několika dnů doženeme. Pánové, vítejte na palubě Tiché střely!“

Tichá střela byla padesát metrů dlouhá a patnáct metrů široká válečná galeona se třemi palubami a podle Mokova rychlého odhadu byla vyzbrojena přibližně šedesáti děly. Na její hlavní palubě se tyčily tři stěžně, ten největší z nich do výšky necelých čtyřiceti metrů. Když Moko i s ostatními novými členy posádky vystoupal na palubu, shlukl se kolem nich zbytek Morenovi posádky. Bylo jich jen o trochu víc, než kolik jich na palubu přišlo s Mokem.

„Už asi chápete, proč jsem tak nutně potřeboval novou posádku. A i tak je vás pořád málo.“ promluvil opět kapitán. „V příštím přístavu zkusíme pro naši věc přesvědčit ještě někoho dalšího.“

Moreno se na kratičkou chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Tohle je Pablo,“ ukázal na jednoho ze svých mužů, „ukáže vám, kde budete spát, a rozdělí vám úkoly. Ráno vyplouváme za prvního světla“ a s těmi slovy odešel do své kajuty.

 

2. kapitola

Nálada v místnosti se změnila během mrknutí oka. Tam, kde ještě před malou chviličkou člověk téměř neslyšel vlastního slova, najednou bylo slyšet i cinknutí mince o stůl. Skoro všechny pohledy se upíraly ke vchodu do krčmy. Výjimkou byli jen dva opilci v rohu místnosti, kteří si vzájemně spali na ramenou a svým chrápáním podobným výstřelům z lodního děla, rušili jinak absolutní ticho v místnosti.

Moko toho člověka ještě nikdy nepotkal. Nebyl to nikdo z místních lidí, podle přízvuku to byl nejspíš španěl a jeho oblečení říkalo, že o té lodi nejspíš nelže. Čistá bílá košile s límečkem, tmavé modrá vesta se šněrováním, dlouhé béžové kalhoty a vysoké hnědé boty, v ruce černý plášť s červeným žilkováním, klobouk s pérem a opasek se šavlí na pravém boku a pistolí na levém dávali jasné najevo, že se nejedná o obyčejného člena posádky, ale pokud ne přímo kapitána, tak určitě jeho prvního důstojníka.

Napětí v místnosti prolomil až hospodský, který svým dunivým hlasem bez jakéhokoliv respektu zvolal: „Dokaž to, nebo vypadni z mojí hospody, ty prolhaná kryso.“

„Nelžu a můžu to snadno dokázat. Mám lodní deník psaný přímo Černým korzárem se zápisky z jeho poslední plavby před tím, než byla jeho loď Blesk zničena u Maracaiba.“ Prohlásil onen neznámý a urážku od hospodského přešel bez povšimnutí.

„No a? To nic nedokazuje. Vždyť největší část pokladu pochází právě z Maracaiba a odvezl jí odtamtud pryč. To ví každej.“ Ozval se starší pirát sedící asi tři metry vpravo od Moka.

„Ale já mám ještě jeden lodní deník, který je o několik let mladší. Styl, jakým je deník psaný, je naprosto stejný a i písmo v něm se shoduje s deníkem Černého korzára. Píše se v něm o přepadení několika španělských lodí, která se podle mých informací stala před necelým rokem nedaleko Caicara. A taky o skupině ostrovů, kde se Černý korzár i se svým pokladem ukrývá.“ nedal se neznámý kapitán tak snadno odbýt.

„A proč nám to tu vykládáš a nejsi už dávno na cestě k těm ostrovům?“ ozvalo se tentokrát od někoho z druhého konce místnosti.

„Vypadá to, že se moje posádka o obsahu toho druhého deníku dozvěděla a většina z nich se rozhodla hledat korzárův poklad na vlastní pěst. Dnes dopoledne jsem se vrátil z tržiště zpět na loď a nalezl jsem ji téměř prázdnou, na lodi zůstalo jen několik mých nejvěrnějších, a tak jsem teď tady a chci vědět, jestli se někdo z vás ke mně přidá. Když mi pomůžete poklad najít, odměna vás nemine“ zakončil kapitán svůj proslov a čekal na reakce ostatních.

Moko dál seděl tiše u stolu a přemýšlel nad další změnou kapitána. Nepřemýšlel ale o pokladu a o odměně za jeho nalezení, ale o tom, že by chtěl svého starého kapitána znovu vidět a varovat před tím, co se na něho řítí. Jenže je ten deník skutečný? A opravdu je jeho bývalého kapitána? Co když ano? Pak by Moko mohl zase sloužit na jeho lodi, což bylo několik posledních měsíců jeho největší přání. Během té doby, co Moko přemýšlel nad posledním korbelem, se neznámému kapitánovi podařilo přesvědčit třináct pirátů ke změně kapitána.

Jste napjatí, jak se Moko rozhodne? Co by dle Vás měl udělat?

  • Moko dopije pivo až do dna, vstane a odejde z hospody zpět na svou loď, se kterou dalšího rána odpluje.
  • Moko přemýšlí tak dlouho, až nakonec neznámý kapitán i se svou novou posádkou odejde.
  • Moko dopije pivo až do dna, vstane a přidá se k neznámému kapitánovi jako čtrnáctý.
  • Moko vstane a začne všechny přesvědčovat, že poklad Černého korzára je jen legenda a nikdy neexistoval.
  • Moko je příliš opilý a usne na místě, kde zrovna sedí. Když se probere, bude hospoda již téměř prázdná.

HLASUJTE V NAŠÍ ANKETĚ A POMOZTE NÁM S VÝVOJEM PŘÍBĚHU!

 

1. kapitola

Moko a jeho noví přátelé seděli v hospodě v přístavu Puerto Corado a pili pivo. I když se mu nelíbila myšlenka, nazývat je přáteli, byli to jediné, co teď měl. Piráti. Je jim jedno, koho přepadají, jestli je proti nim španělská, portugalská, italská nebo anglická loď. Vlajka je nezajímá, jen zlato a zbraně, bohatství a zabíjení.

Za poslední rok a půl nenarazil na jedinou italskou loď korzárů, a tak se raději plavil s piráty, než aby se přidal na stranu Angličanů nebo snad dokonce Španělů. Věděl, že jeho život je na moři, proto neměl jinou možnost. Uvnitř ale stále toužil po návratu na korzárskou loď. Jeho předchozí kapitán Cornessa nikdy zbytečně neproléval krev svých nepřátel, raději bral zajatce. Válečné zajatce. Vždyť korzáři a posádky jejich lodí jsou vojáci na moři pověření samotným králem přepadat lodě plující pod cizí vlajkou a část uloupeného bohatství odevzdávat do královské pokladny. Škoda, že poslední korzárská loď, na které Moko sloužil, narazila v bouři na útesy a kapitána spolu s polovinou posádky včetně Moka to odhodilo do moře. Kapitána Cornessu měl rád, ale vlny Moka odnesly na jiný ostrov, než zbytek posádky a na tom ostrově jej našel jeho současný kapitán se svou pirátskou lodí.

Důvodem, proč chtěl Moko sloužit jen na italských korzárských lodích ale nebyl kapitán Cornessa. Byl to někdo, komu sloužil ještě dříve. Někdo s kým se plavil téměř deset let a kdo mu dopřál jeho pomstu, stejně jako mnoha ostatním. Španělské lodě kdysi připlouvaly k ostrovům a odvážely si z nich všechno, po čem zatoužila jejich posádka. Když se jim někdo postavil, zemřel stejně jako Mokovi rodiče. Až Černý korzár, jak si jeho bývalý kapitán říkal, se Španělům postavil a dokázal je porazit. Navíc dal Mokovi možnost se pomstít, pokud vstoupí do jeho služeb. Moko to udělal a po téměř deseti letech se své pomsty dočkal.

Moko stále věřil, že se do služeb Černého korzára jednou vrátí, ale už šest let o něm nikdo neslyšel. Mezi piráty o něm však kolovalo mnoho historek. Některé říkaly, že Černý korzár je již dávno mrtvý, protože jej Španělé dostihli a zabili. Někdo tvrdil, že stále křižuje na své lodi jménem Blesk vody Karibiku a přepadá výhradně španělské lodě. Jiné historky vyprávěly o nešťastné lásce, kvůli které skočil do vln, ze kterých se již nikdy nevynořil. Nejvíce historek ale kolovalo o obrovském pokladu, který měl během svých korzárských let nashromáždit a který, stejně jako samotného Černého korzára, již pár let nikdo neviděl.

Když se teď Moko díval na dno pátého korbelu, který za dnešní večer vypil, opět si na svého starého kapitána vzpomněl a zastesklo se mu po časech, které strávil na palubě Blesku. Jeho společníci se pořád bavili jen o tom, pro jaký další poklad by se měla jejich loď vydat nebo jakou obchodní galéru by měli příště přepadnout a kolik na ní asi tak budou moct zabít lidí. Tyhle debaty se Mokovi nelíbily. Raději si objednal další pivo. Poslední. Loď ráno odplouvá na další cestu a kapitán nemá rád opilce na palubě.

V tu chvíli do hospody vstoupil další člověk. Rozhlédl se po místnosti a tím, co řekl, si získal pozornost všech kolem: „Vím, kde je poklad Černého korzára a hledám posádku pro svou loď.“

Co se stalo dál? Přidal se Moko k posádce neznámého člověka v naději že najde opět Černého korzára? Co je tak zajímavého na jeho pokladu a je opravdu tak velký, jak se říká? Kdo byl ten neznámý kapitán? A jaký byl osud samotného Černého korzára? Sledujte naše stránky a možná se dozvíte i mnohem víc. ;)