Klikněte pro přehrání

Celotáborová hra

Nad hlavou mu zaburácel dav.

Gladiátor zvedl meč. V odpovědi tisíce hrdel vyvolávalo jeho jméno. Diváci zvedali pěsti a hlasitě se dožadovali dalšího zápasu.

Slepí občané Říma.

Odhodil štít, který v písku vyryl brázdu. Udeřil se do hrudi, jen aby zjistil, že tak laciné gesto může upoutat pozornost davu. Křičeli, mávali.

Milovali ho.

Zvedl pohled. Setkal se s císařem, pohodlně usazeným v přepychovém křesle. Sledoval ho upřeně, zamyšleně, s úsměvem vladaře, který dosáhl svého cíle.

Co jsme ve srovnáním s nemilosrdnou politikou?

Pustil meč a poklonil hlavu: „Morituri te salutant. Sláva císaři.“

Kam až zajdeme pro slávu Říma?

Vybavil si lány sluncem osvícené krajiny. Vzpomínal na bratry ve zbrani, sílu legionářské formace. Na pochody, skromné jídlo i divoké barbary, bránící zbytky upadajících království. Na tváři cítil šum lesa, dešťové kapky i pach prasete na rožni.

To však bylo minulostí.

Císař stanul, dav ztichl. Dlouho sledoval svého favorita, pak s vlídným úsměvem pokynul.

A dav zaburácel znovu.

Kde leží naše morálka? Svoboda se rozhodnout? Co jsme?

Gladiátor se uklonil a poslušně zamířil do podzemí.

Kdo jsme?

Zanechal za sebou zápas, krev, obdivovatele, úředníky i povinnosti. Nechal v písku obavy, vztek i bolest. Radost a štěstí. Kráčel s hlavou vztyčenou, ačkoli hluboko v srdci cítil tlak. Brzy, velice brzy, se bude muset rozhodnout, zda odevzdá i ten zbytek svobody, pro který Řím tolik vytrpěl.

Jsem Řím? Mohu být Řím?

Už brzy, velmi brzy rozhodne nejenom o svém osudu, ale o osudu celého impéria...

KDO JSEM?

<