Klikněte pro přehrání

Celotáborová hra

Za hranice reality

Malý chlapec kráčí školní chodbou. V rukou drží svačinu od maminky, na zádech se mu houpe batoh s neznámým obrazcem. Kráčí sám, protože se před týdnem stal terčem sportovců z druhého podlaží.

Všichni tři vazouni mu na rozcestí zastupují cestu, posměšné výrazy ve tvářích, upnutá trička s vyrýsovanými svaly, děsící okolo stojící přihlížející. Chlapec ví, že mu ostatní nepomůžou, přestože s ním ještě před týdnem sedávali na obědě.

Nadechuje se a srovnává si batoh před nevyhnutelným ponížením...

Proč vstupuji do virtuální reality jako vůdce „Ultimátních Rytířů?“ Z předchozího příběhu byste asi řekli, že se schovávám před opravdickým světem, že prchám, abych se cítil důležitě, protože tam venku vítězí svaly nad mozkem.

Myslím, že částečně máte pravdu. A zároveň se šeredně pletete.

Kdykoli si nasadím brýle, kdykoli mě vítá rozhraní mezi světy a já pro Rytíře přijímám nové úkoly, vnímám, jak rostu. Ne do výšky, samozřejmě, ale jako dospívající člověk. Protože to, co mi vštěpují učitelé a co se mě snaží naučit rodiče, prožívám po boku přátel.

Říká se, že čím více člověk přečte knih, tím více životů prožije. A opět souhlasím i nesouhlasím zároveň. Kdykoli si sednete do křesla a sledujete příběh hlavního hrdiny, prožívá nebezpečí on, ne vy. Vy ho sledujete z bezpečí obýváku a snažíte se pochopit zkušenosti, které získává místo vás.

Ve virtualitě ne. Ta olbuje mozek, aby si myslel, že to vy držíte meč a štít. A protože je mozek to nejchytřejší, co v životě máte, myslíte si to i vy. Učíte ho skrze těžkosti a výzvy, skrz skutečné hádky se skutečnými lidmi. Rozhodujete se ve chvílích, kdy váš nereálný život visí na vlásku. Umřít nemůžete, ale to onu zkušenosti nedělá méně závažnou.

Kdybych se jako dvanáctiletý kluk dostal do situace, kde žádná možnost není dobrá nebo zlá, a kdy jen správná slova vyhrají závod o mýtické vejce proti národu dračích lidí, nejspíš bych skončil v blázinci, protože takové rozhodnutí člověk nedokáže udělat bez tréninku.

Proto si to zkouším tady. Proto hraji. Proto jsem nejlepší. Jako knižní hrdina, jako ten, co se učí, jak unést důsledky vlastních rozhodnutí. To nám nedají učitelé ani rodiče, jen zkušenost.

Že jsou virtuální hry pro chytrolíny a usmrkance? Jen ať si to blbouni myslí, protože za pár let zjistí, že si na rozdíl od nich Rytíři dokáží skrz složitou hádku získat práci, protože podobnou debatu zažili už tisíckrát. Jen místo dračího prince půjde o naštvaného úředníka. A v čem je nakonec rozdíl?

Malý chlapec se rozhlíží a hodnotí únikové východy. Usmívá se, hází proti sportovcům batoh, naplněný koňským lejnem, a utíká do pootevřených dveří napravo, rozhodnutý nenechat se už nikdy v životě šikanovat...